Poslední slohovou prací, kterou v letošním školním roce napsali v češtině žáci 7. A, byla bajka. Mnohým se velmi povedla. Vymysleli krásné zvířecí příběhy, nechybělo závěrečné ponaučení. Za některé by se nemusel stydět ani Jean de La Fontaine.
Máme tu ochutnávku některých z nich. Věřím, že se budou líbit.
Mgr. Ivana Hemalová
Nové štěně
(Vypravování-bajka)
Když se psi na statku dozvěděli, že k nim přibude nové štěně, začali nadávat a stěžovat si: „Vrr, haf haf !“ Nelíbilo se jim, že by nové štěně mělo mít tolik pozornosti. Jen starý pes byl moudrý a zaštěkal na ty mladší: „Vždyť ho vůbec neznáte. Nevíte, jaký bude. Proč ho hned soudíte? “ Ostatní psi ho ale neposlouchali a pořád vrčeli: „My ho tady nechceme, určitě bude nevychovaný a bude nám brát naši práci na statku.“
Když následující den přivezli malé štěně, všichni psi se ho stranili, jen starý pes se ho ujal. Na statku mu vše ukázal a vysvětlil a ve volných chvílích si s ním hrál. Ostatní psi žárlili, chtěli se štěněti nějak pomstít a vymysleli plán. „Když bude mít blechy, určitě ho ze statku vyhodí,“ říkali. Posbírali všechny blechy, které našli, a když štěně usnulo, nasypali mu je do kožíšku. Ovšem ráno všechny psy probudilo příšerné svědění. Škrabali se a škrábali. Neustále štěkali: „Au au, to svědí.“ Blechy totiž vesele poskakovaly v jejich kožíškách.
Z toho plyne ponaučení: kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Kristýna Koloušková 7. A
Lev a tygr
(Bajka)
Jednou procházeli savanou tygr a lev. Byli velmi hladoví, a proto hledali něco k snědku.
Pomalou chůzí se vlekli v rozpáleném slunečním dni a dívali se, kde se v houští mihne něco k jídlu. V dáli zahlédli naději. U nedalekého malého jezírka stála osamocená gazela. Tygr zavrčel: ,,Pojď, ulovíme ji společně, ať se nemusíme tak namáhat.“ Ale na to lev odpověděl: ,,Já půjdu dál a najdu si gazel celé stádo, abych se najedl pořádně. Ulov si ji sám.“ Jak lev řekl, tak udělal. Nechal tygra tygrem a šel dál. Mezitím se tygr začal pomalu plížit ke gazele a když byl dostatečně blízko, tak na gazelu skočil a ulovil si ji. Lev šel mezitím savanou dál a hledal stádo gazel. Nikde však neviděl ani živáčka. Pak znenadání spatřil na osamocené skále mohutného supa. Když k němu přišel, zeptal se ho: ,,Neviděl jsi tu nějaké gazelí stádo?“ Sup však zaskřehotal: ,,Dávno tu už nikdo není , všechna zvířata uprchla před horkem na sever k velkému jezeru a než bys tam došel, trvalo by ti to pár dní.“ A sup odletěl. Lev se tedy otočil a vracel se zpátky za tygrem. Doufal, že mu aspoň něco nechal.
Když lev přišel k tygrovi, zjistil, že na něj nezbyla ani kostička. Tygr si spokojeně odfukoval pod stromem a z gazely už nic nezbylo. Řekl lvovi: ,,Dobře jsem se najedl a ty?“ Lvovi však zbylo jen prázdné břicho.
Z toho plyne ponaučení: kdo chce víc, nemá nic.
David Uhlíř 7. A
O chytré lišce a zmateném čápovi
(Vypravování-bajka)
Čapí den začal stejně jako každý jiný. Ráno letěl čáp vyzvednout miminko, které měl doručit nastávajícím rodičům. Ti už na ně natěšeně a netrpělivě čekali. Krásná bílá látka byla připravena. Chůva položila miminko, zabalila ho a zavázala hezkou modrou stuhou. Čáp stuhu opatrně, ale pevně chytil do zobáku, aby miminko bezpečně donesl na místo, kde ho již čekali. Chůva mu řekla přesnou adresu, kam ho doručit a raději mu ji i napsala na lísteček, kdyby náhodou zabloudil nebo zapomněl. Čáp nechtěl o lístku ani slyšet. Říkal, že si na vše vzpomene.
A tak se vydal na cestu. Letěl vysoko nad lesem, kde byli srnky a zajíčci. Potom nad lesem, kde plavali kapři i žáby. Nakonec doletěl k vesnici plné malých domů. Najednou se zamyslel a při pohledu na malinké usměvavé miminko si uvědomil, že zapomněl, kam ho doručit. Byl smutný. Usadil se na větev stromu a přemýšlel. Vtom na něj zespodu zavolala liška:,,Ahoj, čápe, proč tady sedíš s tím miminem a nedoručíš ho jeho rodičům?” Čáp odpověděl, že by rád, ale že zapomněl kam, protože si adresu nenapsal.
„Leť k Majerovým, tam tě už od rána vyhlíží. Je to ten modrý dům s červenou střechou a před ním stojí velká jabloň,“ poradila mu liška. Čáp měl velkou radost. Poděkoval lišce a hned vyrazil. Letěl, co nejrychleji mohl. Předal miminko šťastným rodičům a vracel se zpět.
A co si z této události bude čáp pamatovat? Komu není rady, tomu není pomoci. A také to, že chybami se člověk učí.
Matyáš Lípa 7. A
Bajka o lišce
Jednoho krásného slunečného dne se lesní zvířátka sešla na mýtině a přemýšlela, co budou dělat.
Všechna spolu krásně vycházela, jen liška byla falešná, zlá a až moc soutěživá. Vlk zavyl: „Můžeme si udělat piknik.” Všechna zvířátka souhlasila, jen pro lišku to bylo moc nudné. A tak se ušklíbla: „ Hele, co kdybychom si místo pikniku udělali závod o odměnu.” Medvěd na ni zabručel: „Jestlipak ty, liško, něco nechystáš?” Liška se ušklíbla: „Já a něco chystat?” Žába kvákla: „No, tak jí dejme šanci. Já budu čekat u cíle s velkou odměnou.” „Pojďte, pojďte,” poháněla liška zvířátka. Králíček Péťa zakňučel: „Poběžíme přes tři polní cesty a za skálou bude čekat žabka Kuňkalka s velkou odměnou.” „To by šlo,” přikývla srnka.
Liška měla plán. Věděla o zkratce a vítězství měla jisté. Závod odstartovala. Za chvíli všichni běželi a liška nenápadně odbočila, aby si zkrátila cestu. Jak rychle utíkala, zakopla a zranila si nohu. Do cíle dokulhala jako poslední.
A ponaučení? Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.
Markéta Růžičková 7. A